top    
  top_2
  header05 zpet na martas.sest3.com dolu na spodek stranky
novější verze
  header06
             
    10.

9.3.09 20:37

#No. proFITuje
     

Rozhodl jsem se, že budu členit blog do kapitol po deseti článcích, což je nyní. Dnešní jubilejní díl nevěnuji jedné osobě, ale všem lidem, kteří měli tolik volného času a nezájmu o cokoli jiného, že se dočetli až sem.

Krom desítky se zde objeví i jiná mystická čísla. Začnu dvojkou.

Dva je číslo, které přesně určí počet cikánských dětí jedoucích na zadním nárazníku šaliny číslo 4 do Husovic v Brně. Není to až tak podivuhodné, když to tu teď píšu, ale rozhodně je to věc, která člověka v danou chvíli v daném místě překvapí. Těmto malým romům nemohlo být víc jak 7 let. Spatřil jsem je ve stínu, když jsem právě z této šaliny vystupoval zadními dveřmi. Naskočili na nárazník a přidržovali se železné nástavby pro připojení dalšího vozu. Když šalina jela, jásali a křičeli na celé kolo. Ve své tlupě, klanu či v čem že se to sdružují, si jistě tímto kouskem vydobyli místo na slunci. Další den budou zcela určitě přizváni k nějakému tomu dobrodružství dospělých. Věřím, že kdyby kterýkoli z těch dvou na nárazníku škrtl houpající se nohou o škvíru mezi betony tramvajového pásu, jistě by se rychle poroučel k zemi i se svým kumpánem. Určitě by se kutáleli ještě dobrých 20 metrů. Přitom by se smáli a volali na kolem jdoucí. Nakonec by se zvedli, došli na další zastávku a zase naskočili na nárazník. Vůbec bych se nyní nedivil, kdybych viděl jet na nárazníku dvě děti, jejich otce, matku držící kojence a dědu této matky. Bylo by to jako obrázky z cestopisného pořadu o Indii a já bych čekal v úžase, kdy zahlédnu první slony a velbloudy.

Dva je počet hráčů squashe na jednom kurtu. Proč to? Byl jsem okusit vůni tohoto sportu v Maloměřicích, což je brněnská čtvrť, kde mají nejlevnější squash v Brně. Kdyby to někdo hledal, ať nespoléhá na mapky a plánky veřejně dostupné na internetu, neb může bloudit jako já a můj kamarád, který šel se mnou. Na místo jsme došli brzy, ale nevěděli jsme, že tam už jsme (nebylo to poznat) a naše mozky pochopily velkou směrovou šipku jako symbol určující větší než zcela nepatrnou vzdálenost od místa, kde je umístěna. Počali jsme tedy hledat. Šli jsme asi 200 metrů, pak zatočili doprava. Po 30 metrech opět doprava a po 200 metrech zase doprava. V tuto chvíli jsem již s naprostou jistotou tušili, že po 30 metrech se ocitneme na místě, z něhož jsme vyšli. Vskutku, bylo tomu tak. "Kašlem na šipky!" řekli jsme si a zkusili, zdali úřad městské části Maloměřice neskrývá ve svých útrobách nějaký ten squashový kurtík či něco podobného. Skrývá! Úřad byl očividně zavřen, ale squash otevřen. Nahlásil jsem jméno, na které byla naše hodina zamluvena a uctivě požádal o zapůjčení rakety, neboť žádnou nevlastním. Dostal jsem, co jsem chtěl, a navrch klíč k šatní skříňce. Stojím a chvíli se rozhlížím po výzdobě. Když těchto 10 hořkých minut nestačilo obsluze k pochopení mého jednoduchého problému, že prostě nevíme kudy jít do šatny případně na kurty, dotázal jsem se. Hlupáci, křupani, vesani a bůh ví co ještě bylo možno přečíst z mladé, leč nechutí svrasklé tváře ženy za pultíkem. Kdybych někdy psal o této ženě, vyjádřil bych se o ní jako o neduživé svrasklé ženě za pultíkem. "Šatny jsou naproti a kurty najdete podle zvuku" opáčila a dodala "kurt číslo dva. Je to ten uprostřed." Sakrblé, pomyslel jsem si. To přeci nemůže být tak složité, abych to nenašel. Jdeme!

V šatně jsem se převlékl do sportovního oblečení. Bílé tílko a červené trenýrky mi padnou jako za mlada. Berem sebou cenné předměty dle pokynů ze štítku ve skříňce. Dva míčky, dvě rakety, dvě těla. Jdeme!

Díky číslu tři korespondujícímu s počtem kurtů nebylo obtížné určit prostřední. S číslem dva nebo jiným sudým čislem by to bylo jistě obtížnější. (Kdyby byly kurty čtyři, prostřední by v pravém slova smyslu neexistoval.) Poslední minutu před desátou hráli dva chlapi na našem místě. V deset bylo volno, čisto, prázdno. Vstupujeme na kolbiště. Dotekem nohy s povrchem tvořeným parketami nám byla dána důležitá informace. Nehraje se to ve vodě, v blátě ba dokonce ani na mechu. Je to vymakaný do posledního detailu, a tím je síť, nesahající do stropu, ale pouze asi jeden a půl metru pod něj, což mému spoluhráči dělalo mnohdy veliké nesnáze. Jakmile jsme však naučili lidi z okolních kurtů házet míček zpět, hra se stala plynulejší i hratelnější. První úder, neboli podání jsme koncipovali nad jakousi červenou čáru na protější stěně, bo už jsme to někde viděli.Používáme míček s modrou tečkou určený začátečníkům. Při zkoušce míčku se dvěma žlutými tečkami určeného profesionálním super sportovcům se nám nehrálo zle, ale příliš dobré to taky nebylo. Z pozorování usuzuji na menší až téměř žádnou odrazivost žluté barvy. Řeknu vám přátelé, je to fajný sport pro lidi s alespoň jednou rukou. Člověk se při něm opravdu vyblbne. Myslím, že je-li někdo naštvaný, vůbec to nemusí vadit, neboť silnější rány lehce drtící lebky nadřízených či bývalých přátel, nejsou na škodu a navíc jde přece hlavně o zábavu.

Osmého března se v Brně promítala premiéra filmu Vratné lahve. Sedmého jsem si byl koupit lístek do kina. Nebylo to však obyčejné kino, bylo začarované, protože mu všichni říkali multikino. Ve skutečnosti jsem chtěl lístky čtyři, avšak bez předložení platného studentského průkazu studentskou slevu nedostanete. Hrálo se sedm představení ve třech sálech, které sice byly obsazeny, ne však zcela jak bych čekal. Bratrovi jsem se těsně před začátkem pochlubil, že jsem na premiéře. Odpověděl, že právě drží v pravé ruce hlavní jistič přívodu elektrické energie do Brna, tak jestli prý mám baterku. Film se mi líbí. Pán vedle mě se mi nelíbí. Má uplé rifle, rozšafnou hřívu a krepovanou zelenkavou košilku s decentním proužkem. Když přišel a sedal si, málem mě ubyla jeho zcela fajnová vůně Eau de toilette. Nechci tento článek koncipovat jako filmovou kritiku, ale pouze doporučit mým přátelům zhlédnutí filmu. Pokud by někdo chtěl zhlédnout toho vola, není můj přítel. Jsem totiž přesvědčen, že mnohým se to bude líbit stejně jako mě, teď myslím ten film, vůl ne.

Čtyři nabídky práce mi přišly minulý týden. Tento týden žádná, neboli nula a tato nula je i číslo odpovídající počtu společností, které se mnou pracovní poměr uzavřely. V jedné jsem byl dokonce na pohovoru. Tato firma mě taky nejvíce naštvala. Píšu o ní, protože ředitel divize IT, ačkoli jistě každý den vysedává na netu balíc dvanáctileté rádoby dospělé dívky na řeči o dokonalosti linuxu, mi slíbil odpověď do poloviny týdne, která se obyčejně chápe jako středa. Když vám někdo s komedií na hlavě řekne, že napíše, abychom se dále domluvili, myslím, že by to měl také udělat nebo alespoň mít tu slušnost říct sekretářce aby to udělala za něj. Abych vás uvedl v obraz, v té firmě mají jednu pěknou sekretářku a dvě ne tak moc pěkné. Proč mi tedy nemohla ta pěkná přijít osobně v saténovém červeném nočním prádle vysvětlit, že nejsem ta pravá osoba pro jejího zaměstnavatele, ale pro ni samotnou jsem jistě poklad a udělá tedy cokoli si vymyslím? Ne, s takovým nesolidním jednáním, kterého se mi dostalo nechci mít téměř nic společného. Ty to čteš? Ne. To tedy přeji pěkný život, protože jestli někoho neskolí ty dnešní blbosti, co jsem napsal, tak to ho neskolí ani smrt.

Já osobně na smrt určitě zapomenu, bo jsem měl na dnešní díl nachystaná taková pěkná témata...příště to snad bude lepší, ale pokud by mě přeci jen chtěl někdo podpořit vysokou finanční částkou či poslat mé ženě pěknou ženu, neváhejte a ozvěte se. Zdar a koukněte na kačenky.

             
    9.

5.3.09 13:11

Iridium, titan a Květa
     

Dny doslova letí a já, přes všelikou činnost spojenou s různou aktivitou, nebyl schopen napsat další článek. Dostal jsem se k tomu až nyní, v době kdy žáci základních škol opouštějí lavice běžíce domů za svými milenkami a přítelkyněmi, studenti středních odborných škol bez maturity jsou stále za školou, ale brzy se seberou z hospody, aby přešli do jiné jakoby ze školy, někteří studenti gymnázií sedí jak na sudech se střelným prachem a už už se chystají vyletět, najít si zaměstnání hradící měsíční výdaje na alkohol, toluen, trávu a ženy, sehnat ženu, která odnese z hospody a bude mít chuť deně rodit a v neposlední řadě budou muset přemýšlet o smyslu života a těžkosti bytí.

Baže. Již je ta doba zde. Proto jsem usedl ke kouzelnému počítacímu stroji a píši tyto řádky. Není to tak dlouho, co jsem ještě mluvil s Květou. Zlatě zářivou hvězdou dnešního dílu, který je věnován právě tomuto muži ačkoli není vůbec jasné, zda bude rád nebo dokonce stojí o toto nesmrtelné zvěčnění.

S Květou je to totiž tak. Přesto, že mu téměř všichni říkají Květa, což je jméno ženské a také tak zní, je tento chlapík mužíkem vzhledu velice kontroverzního i robustního, takže by si jej mohl splést se ženou snad jen hluchoslepý tramvaják z Bratislavy. Blíže bych ji popsal asi takto. Má světlé oči, většinou košili, útlý pas, štíhlou nožku, zlaty vlas a ňadra dmoucí, dědečku ty náš vševědoucí. Nechal jsem se sice unést, ale ve skutečnosti jsem od pravdy vzdálen méně než sonda Voyager2 od Země. Tím, že o tomto člověku píšu si jistě zakládám na velké problémy s bezpečnostními složkami státu a možná i s tajnou policií. Nehodlám, ale nic skrývat, a by všichni lidé na zemi měli tu možnost dozvědět se pravdu.

Tento víkend trávil v Budapešti, což je hlavní město jiného státu, než je česká republika a pokud by si někdo myslel, že tedy byl v Polsku, mýlil by se stejně šeredně jako kdyby myslel na Španělsko. Dost však již bylo putování prstem po mapě. Musíme zmínit některé klady Květovy osobnosti, bo bez toho by to nemělo smysl se o něm vůbec zmiňovat. Už tak je dost na tom, že se zde zmiňuji více o tom, že se o něm zmiňuji, než zmiňovat se o něm samotném. Jak já to vidím, nesporným kladem je, že někdy občas trpí mé infantilní výlevy a záchvaty. Je také skvělé, že jimi občas také trpí. V tom případě trpí i jeho okolí. Jistě, že asi nebude rád, za takovéto nanebevzetí, ale nemohu jinak, než napsat, že o takto veliké, významné a zázračné osobnosti se nedá napsat nic v elektrické podobě, neb všeobsažnost našich počítaček jim není vlastní.

Závěrem jsem si vzpomenul na jednu perličku: Květa tento semestr začíná s tenisem. Držme mu palce a snad jej někdy uvidíme na kurtech Rolanda Garose alespoň v turnaji seniorů začátečníků.

Pokud by přece jen někdo chtěl poznat člověka, programátora, síťaře, počítačníka, cestovatele a fabulátora, má možnost spatřit jej při obřadním promlouvání s bohy.

Na tomto místě bych se rád odpoutal od dané témy, ale čekal by mě jubilejní desátý článek a na takovou věc ještě nejsem připraven. Z tohoto důvodu volím úhybný manévr zvaný "Květobraní". Jak si však již brzy všimnete, článek o Květovi zůstal a tak by vše mohlo být v pořádku. Vítáme také mezi námi zástupce Sazky, který dohlédne na regulérnost celé věci. Venku je moc pěkně. Jsem po obědě a cucám sladký ovocný bombón. Zkrátka a dobře, je mi dobře.

Vzpomínám na slova prodavače v obchodě se sportovním náčiním (převážně tenis a squash). Tehdy mi tento starší pán malého vzrůstu, šedivých vlasů a hlavy téměř bez nich radil jakou raketu na squash si zakoupit. Jděme tedy od celkových informací k podrobným, metodou dekompozice. V zásadě bychom neměli kupovat raketu v jakémkoli supermárketu, hypermárketu, márketu a větším obchodě, neboť obchod, který tento pán vlastní je malý a jiný nemá. Dalším důvodem je klamání velkých firemních řetězců nás zákazníků, neboť rakety značky Wilson nesoucí reklamní štítky upozorňující na použití nových technologií a titanu žádný titan neobsahují, tudíž raketa postavená z těchto raket by jistě při návratu do atmosféry shořela. Není také dobré spoléhat na Humpolec a jeho Hliník. Je v porovnání s jinými materiály těžší a snáší (dělá) vejce při úderu o pevnou překážku. Dřevo či olovo prý jako materiál k výrobě squashových raket také nevyhovuje. V segmentu technologicky nejvyspělejších materiálu se máme rozhodnout při výběru ze skelných či uhlíkových vláken pro carbon, neboli uhlík. Je lehčí, křehčí a obchodník na něm více vydělá. Rady to byly zlaté, leč navrhovaná nejnižší cena také. Obohacen o tyto vědomosti, jel jsem s kamarádem do Tesca a koupil krásnou bílo červenou raketu z "titanu", protože cena byla lákavá a titan navíc nikde tak levno neseženete.

"Ti" 4 ever.

             
    8.

2.3.09 17:37

Stěna zla a převisy hněvu
     

Jak bylo řečeno, tak se také stalo. Jel jsem za kamarády na vysokoškolské koleje, kde jsem měl mít sraz s těmi, kteří chtěli jít na stěnu.

Realita byla nepodleplánující.

V proskleném ántré kolejí jsem našel pana "K". Čekal na kohokoli, kdo mu umožní vstup do jakéhokoli pokoje netušíce, že ten jehož jméno zde nevynesu, si bude natolik nejistý a rozpolcený svým duševním i fyzickým stavem, že odmítne tzv. bouldering skrze slova nesmířlivá. Z původního slibného stavu osmi nohou tedy zbyly opět pouze čtyři. Byly to nohy mé a pana "K". Již bylo zřejmé, že pan "K" bude muset odhalit svou identitu celému národu, vystoupí ze stínu v podobě hocha, jehož jméno jest Karel. Hoch tento, jenž mužem již nazývati může býti se zastáncem práva státi chce a na svá bedra bratí odpovědnost za budoucnost naši je odhodlán.

Kája šel. Šel mužným krokem a nikoho se nebál. Do autobusu číslo 53 vstoupil až po lidech, kteří vystupovali. Při jízdě nemlčel stejně jako já a náš hovor se dolňoval v libý souzvuk. Na kolejní jsme vystoupili a nutno podotknout, že jsme nemuseli, neboť ty tam jsou doby, kdy tato zastávka byla konečnou. Po nělika Kájových krocích a mých popocupitcích jsme došli na místo. Vzpomínám si, že jsme hovořili o squashi.

Po vstupu a zaplacení jsme okem skalní ženy byli odhadnuti jako přátelé, z čehož plynulo sdílení prostoru v oblasti skříňky č.10. Rozcvičení bylo brzy za námi. Kájovi příliš neseděly lezky, ale nestěžoval si. Je to tvrdý chlap! Začal na sloupové stěně mírného převisu s poměrně velkými chyty na žluté trase. Ze zavěšení téměř u země se obratně vyšvihl na levý žlutý chyt. Následovalo několik precizních pohybů a byl nahoře, rázem na straně a zase na zemi.

Za následujících 90 minut jsme slezli mnohé stěny a překonali lecjaké překážky. Dobyli jsme zelený quest ze dvou stran. Hotovo. Nohy zničeny na poslední únosnou míru, ruce sedřeny na míru částečně za hranicí hrubosti R26. Řeknu vám lidé dobří, nechápali jsme jak se na stěně může udržet žena jež má při výšce 168cm 85Kg. Nechápali a taky jsme ani nebyli sto počkat, abychom to viděli, takže akt udržení hmoty v gravitačním poli Země bude námětem podrobnějšího zkoumání matematicko-fyzikálního ústavu nejmenované univerzity, které jsme tento podklad předali.

Pěšky jsme byli přepraveni zpět na koleje. Následovala má osobní pěší, šalinní a trolejní doprava domů.

   
             
    7.

2.3.09 15:55

Přelom únor do března!
     

Paru dnu sem tu nebyl a jak asi všichni tušíte, tyto dny byly nabyté a bude tedy o čem psát.

Největší událostí byla středeční návštěva výstavy orchideí v arboretu Mendelovy z. a l. univerzity.

Ke vstupu se dostanete šalinou č. 9 nebo 11 na zastávce Bieblova. Tam vás už čeká navigační šipka, která vás neomylně nasměruje na výstavu. Vstupné pro studenty je 30 kachlí a pro dospělé 60.

výstava

Po vstupu se ocitnete v první místnosti, která je v prostřed přepažena aranží skleněných akvárií s kytkami. Na stěnách pomyslného U je vytvořena zaklenutá římsa plná hlíny, kde jsou další orchidee a několik terárií s všemožnou havětí. Z těchto zvířat je zde umístěno několik obřích švábů, zlatohlávků, bazilišek, hadi bičovky a užovka, gekoni velcí i malí a chlupatý sklípkan. Vše je umocněno zvukem deštného pralesa, který jakoby vychází z vedlejší místnosti.

kytkaV této vedlejší, nebo také zadní místnosti je atmosféra deštného pralesa. Prochází se po vysutých kovových lávkách, kde obrovští návštěvníci výstavy mající mnohdy dobrých 120Kg blokují průchod stejně dobře jako mohutné sekvoje, které by vás ovšem pustily v šalině sednout. Vzduch je prosycen vodou a teplota v péřové bundě dosahuje čtyřiceti stupňů. Vše krom kamení, hliníkového svodu vody a ventilů je živé. Želvy ve vodě pod vámi si žijí svým životem a svým typicky pomalým tempem předvádí salta kotouly a přemety. Ničeho jsem se nedotýkal a dělal jsem myslím velice dobře, neboť tam byly rostliny zvané láčkovky kytka schopné pozřít a rozložit celou myš. Jistě to nebude velká myš, ale já také nedosahuji největšího vzrůsta, a tak jsem se bržel dál. Roztodivnost a pestrost barev se nedá ani popsat, kolik jich tam bylo. Jako by každá kytka chtěla být ještě zajímavější a originálnější než ta před ní. Mnohé svým tvarem připomínají broučkovi paní broučkovou a to mi věřte, být broučkem, tak se taky neudržím. Měl jsem co dělat, abych se udržel jako člověk, když na mě některé cenily své touhou naběhlé rudé okvětní lístky lákajíce k olíznutí růžové štěrbinky nebo alespoň přičichnutí. Jediné, co mě zachránilo, byla má přítelkyně jejíž svádivé pohledy jakoby říkali: po výstavě jdu do školy a ty na stěnu.

Fotky orchideí jsou ve fotogalerii, tak se jukněte.

             
    6.

27.2.09 18:58

Endoskopická protéza
     

Uvažovaly jste někdy o významu gesta zvaného podání ruky? Dnes jsem prošel školením, které se snažilo vtisknout mi do mozkové kůry něco o rozšifrování nonverbálního, neboli mimoslovního významu podání a následného stisku ruky. Lidé se zejména zaměřují na několik hlavních aspektů, které vnímají nejmocněji.

  • Na začátku váš komunikační protějšek naváže oční kontakt a začne s datovým přenosem. Jste-li ochotni do onoho svazku vstoupit, je nutné kroutit očima v souhlasném směru, aby mohla být sinchronizována frekvence a napětí.
  • Následně je ve vašem mozku generován impuls, jenž skrze nervovou soustavu prochází díky synaptickým spojením rychlostí 300 m/sec. Tento impuls zajistí stažení, nebo také prolínání aktinu a miozinu v příčně pruhovaném svalstvu, jenž připojeno na kost, celou touto geniální organickou soustavou hne. Pohyb je usměňován od rameního kloubu směrem k zápětí přes loketní kloub.
  • Úhel svírající vaše pažní a loketní kost může odhalit váš původ, jenž může být v jisté kombinaci kontextu přítěží ke komunikačnímu pohodlí. Abych dlouho nechodil kolem horké kaše. Je empiricky zjištěno, že lidé a ženy z města při podání ruky mimovolně preferují v lokti úhel blížící se pravému úhlu a tudíž jsou nuceni být si blíže. Na druhou stranu, lidé a ženy z vesnice či menších měst jsou zvyklí mít úhel ruky značně otevřenější a tak stojí průměrně ve větší vzdálenosti.
  • Část ruky od zápětsí k prstům je v prvních fázích gesta nositelem emoční a temperamentní složky vaší osobnosti, takže bychom se vždy měli snažit dbát na to, aby byla roka prodloženou součástí předloktí a prsty byly narovnány směrem dopředu. V tuto chvíli je vhodné též volit postavení palce vzpřímeně vzhůru, neboť je takto usnadněna další fáze.
  • Nyní, za předpokladu, že obě osoby prování téměř shodné akce ať se týkají prostoru či času, by se měli dlaně lehce dotknout, jako když okvětní plátek růže políbí kapku rosy, která se přesto nerozhodne zakusit adrenalinový volný pád. A pokračovat až do úplného, totálního zaklesnutí palci, které se v poslední chvíli mírně ohýbají kolem dlaně protějška.
  • Mezi prsty a palcem je dobré vytvářet pnutí až tlak, který se sice nerovná tíze kapaliny tělesem vytlačené, ale je dostatečný aby sdělil čitelné poselství majitele. Spůsobů a alternativ se vyskytuje hned několik.

    Velký tlak...nadřazenost či sebestředná ukázka síly, která má zapůsobit odsrašujícím dojmem;
    Malý...podřazenost;
    Kroucení ruky zhora...nadřazenost;
    Podkroucení zdola...podřazenost;

    tlak se tudíž musí pečlivě odhadnout, neboť v něm musí být znát, že když už si podáváte ruce, myslíte to upřímně a na protějšku vám v tuto chvíli záleží.
  • Třesení rukou je dáno lokalitou a v dobré míře je tolerováno, aniž by přinášelo kladné či záporné body k hodnocení vaší osoby.
  • Délka stisku je nakonec v režii obou a většinou by měla vycházet z obou stran. Nesmíte to odbýt ani tolik let ho znát a přesto do toho zase spadnout.

Když je gesto úspěšně dokončeno již většinou víte, zda můžete protějšek políbit, pozvat na kafe, do kina, na bazén, do obory nebo požádat o ruku.

Doufám, že zítra budu mít možnost podat si ruku s hodně lidmi, protože bez toho, by svět nebyl barevný.

             
    5.

26.2.09 14:53

Z nebe a lesa
     

Do Brna jsem přijel s Berim a Vojtou vlakem R908 ve večerních hodinách. Rozešli jsme se každý na jinou stranu. Kluci šli na Nové sady a já na hlavák. Nutno podotknout, že dnes již víme, že Nové sady nebyly úplně tou nejlepší volbou. Ujela jim totiž šalina před nosem, další byla tak narvaná, že neměla tužku a navíc zapomněla zastavit, další byla beznadějně přeplněná a ta, kterou nakonec jeli taky nebyla prázdná.

Já volil šalinu číslo 4, neboť si mohu vybrat jakým spojem se na privát dostanu. V rámci utajení musím použít fiktivní lokalitu bydliště, a to Černá pole. Ideální je na Trávníčkově přestoupit na 5-ku, která zde nádherně navazuje. V tuto chvíli však přichází rozčarování, nadšení a pobavení večera vtělené do skupinky lesáků přesouvajících se stejným směrem na Komenského koleje. Byli mírně líznatí, a to tak že se pustily do zpěvu respektive vydávání zvuků, rádoby libých, leč falešných a mnohdy špatně srozumitelných. Poslouchali všichni. Bavili se všichni. Zpívali jen lesáci a já si alespoň zapamatoval text jedné jejich písně:

Co mi to vytejká z močový roury,
dostal jsem kapavku od ňáký coury.
Roura mi ukapuje,
kap, kap, kap, kap,
trenýrky zaplavuje.

Tento text zpívali až na konečnou. Poté, co se vypotáceli ze šaliny a zmizeli v černé tmě, je už nikdy nikdo neviděl. Město opět utichlo. Vzduch byl příjemně vlažný.

Ráno však bylo překvapující. Poté co jsem se v noci vzbudil a byl nucen pravou rukou vzít čísi levou mrtvou ruku a přemístit ji (byla to má vlastní ruka), jsem v době brutálního vyzvánění nelidského zkázonosného nepřátelského budíky nebyl zcela ochoten vstát. Bylo 6:45. 6:56 jsem to již nevydržel a vstal. Pohled z okna byl ohromující. Kdo a proč udělal to co udělal jsem nechápal. Z jakého důvodu nebesa otvírají šedivou oblohu zpouštějíce dolů hromadu vloček, které při dopadu zcela netají a vytváří ta souvislou sněhovou pokrývku? Nyní, kdy již zřejmě každý zanevřel na letošní "zimu" a je značně teplo, nato aby se sníh během dne neměnil na nelítostnou, krvelačnou a špinavou srajdu, sračku, fuj a blééé, se příroda rozhodla potrestat nás malověrné a dát nám co proto.

Vyrazil jsem na přednášku zcela našlapanou, nadupanou a přeplněnou trolejí. Ranní znechucené obličeje mě nutily se smát, za což jim velice děkuji. Přemýšlel jsem nad intimní vzdáleností mezi lidmi, jež se obyčejně podvědomě dodržuje. Pln poznatků psychologických jsem uvažoval jak by asi slečna kousek ode mě, která se stále přibližovala, neboť jsem byl k ní tlačen, reagovala na dotaz, zda ačkoliv nejde o mé volní jednání, mohu vstoupit do její intimní zóny? Typuju, že s několika smyslů, které toto sdělení může obsahovat, vybrala by si to nejvulgárnější a nejméně společensky přípustné. Hodila by oči na strop vyjadřujíce mou neskonalou trapnost, snažila by se otočit, vytvořila v mejkapu nenávistný obličej a se značným despektem by se dotázala: CO? A to je důvod proč jsem se zase musel usmát a nic neudělat.

Šalinu jsem doběhl akorát. Z kopce to šlo snadno, jen nebýt tak ta břečka. Přednáška trvající bezmála 3 hodiny byla poučná, leč neskonale nudná. Pamatuji si, že aby se něco točilo, musí být hřídel menší než díra v otáčivém tělese a jiné důležité věci. Přednáška to byla druhá a pozítří jdu na první. Myslel jsem původně, že to nebude problém. A taky není.

Pokud někdo seženete večerníček "Jak to chodí u hrochů" v jakékoli digitální podobě, hlásím se a žadoním. Dejte prosím vědět na mptasek@atlas.cz, díky.

             
    4.

25.2.09 15:18

Přidány fotky
     

Osobně si myslím, že tento blog nikdo nečte, ale nevím to jistě. Každopádně jsem přidal poslední stránku, která chyběla k bezchybné funkčnosti martas.sest3.com a touto poslední prasklinkou v jinak lesklém laku tohoto média byla sekce fotek příznačně nazvaná xxx Foto xxx. Na oné stránce, která má opět jiný design než ostatní, neboť dle mého dělat stránky jednotného stylu můžu, až to budu myslet vážně, toho moc není, neboť ostatní fotky z akcí jsem již dříve předal Květovi a ten je zařadil do offic sekce fotogalerií. Pokud by někdo chtěl, abych zveřejnil/nezveřejnil nějaké fotky v mé sekci, ať píše na mail mptasek@atlas.cz a rád mu vyhovím.

Musím se také svěřit, že mě tento týden čeká můj první oficiální a formální pohovor k práci a k tomu jsem ještě odpověděl na dva inzeráty. Doufám, že mi vyjde alespoň něco.

Nyní je čas tak akorát na to, abych se začal balit, osprchoval se a vyrazil na vlak směr Brno. Proto se nyní opět na několik let odmlčím.

 

             
    3.

24.2.09 17:04

Už je čas
     

Po dlouhé odmlce je myslím na čase zase něco málo napsat. Pro inspiraci vkládám první obrázek, ale není to obyčejný obrázek, je to flash.

Je zde několik odkazů na různé stránky a protože se mi už tento flash nelíbí tak jako když jsem jej začal dělat, asi už žádný odkaz nepřibude. Možná ho někdy předělám na malou galerii fotek, ale to je zatim ve hvězdách.

Od Chyldy jsem dostal nějaké jeho nové objevy. Zde jsou: nová česká kapela Moimir Papalescu and the Nihilists je prý velice dobrá a přináší do unylého světa nynější hudby novou šťávu a náboj. Styl vychází z diska 80. let, roku a vlastní alternativy. Slyšel jsem to zatím jednou a nutno říct, že aby se mi to mohlo zalíbit, musel bych to slyšet ještě jednou. Každopádně, kdo chcete zkusit něco nového, zkuste toto. Také jsem dostal nějaké autentické fotky z Irska, ale ještě nejsem plně rozhodnut, že sem budu dávat i fotky tohoto formátu. Asi později, bo teď se mi nechce.

Časem jsem plýtval jak se dalo. Utekl mezi prsty a pokud se neodpoutám od tohohle zlého média, tak asi nic neudělám a nakonec bude jako vždy času málo. Měl bych dělat na Javě, bakuli a měl bych si shánět práci. Proto doufám, že brzy přestanu psát tyhle koniny a začnu něco dělat.

jup?

             
    2.

24.2.09 13:30

Mysleli jste, že víc nenapíšu?
     

Nyní již začíná má seriózní práce...

Na nějakém jiném blogu jsem četl, že kamarádi dotyčného blogera na něj byli naštvaní, protože psal již několik let a nikdy se ani slůvkem nezmínil o svých přátelích. Takovou chybu já nehodlám udělat a proto vzpomenu na některé lidi, kteří budou určitě rádi.

Počítám, že zvláště potěšen bude Beri, neboť zde napíšu, že je to GRAFIK, který je velice nadaný a schopný. Vyhrál jisté kolo soutěže 3D grafiky na pixelu, je autorem designu sest3.com a jiných stránek, věnuje se 3D modelingu, paintShopingu (a nemá rád pingu[linux<ostatně kdo by ho měl rád>]). Autor několika návrhů šalin a letní brigádník ve firmě, která šaliny renovuje, opravuje a kdo ví, co ještě. No, dobrá tedy. Abych Beriho nepřivedl do rozpaků, již toho nechám, ale věřte, že to nebyl kompletní výčet.

Myslím, že jeden blahozpěv na jeden vzkaz stačí... Příště vezmu na řadu někoho jiného.

Venku je dnes pěkně šedivo a zima, tak se nedivte, že sedím doma na netu a píšu tuhle oslovinu. Koukám kolem sebe, jestli nepříjdu na něco zajímavého. Přišel. Vedle starého počítače, který již používá pouze má sestra a otec, když chce tisknout na obrovské, hlučné a špinavé tiskárně do formátu A3, leží ponožky Páji A. který je zapomněl na naší chatě, při zpěšném odchodu 1.1, kdy se svou náruživou přítelkyní spěchali na vlak. Jsou docela pěkné. Možná jsem je měl nosit, než se odhodlám mu je vrátit. A dál?

zatím nic. Snad najdu téma, na které se bude psát snadněji.

PS: Nejezděte rychle. Škodí to pleti.

       
1.

23.2.09 22:59

Dnes poprvé
 

Protože už jsem docela vyzrálý, rozhodl jsem se vytvořit BLOG (tento) abych mohl světu svěřit mé bolístky a touhy. Určitě se stane velice oblíbený, takže mě sláva a bohatství nemine. Už se na to těším. A kdyby si snad někdo myslel, že někdy prozradím svou identitu, tak to teda neprozradím...(chcu byt jak ostravak ostravsky nebo Maxim e. Matkin)

Zajisté cítíš, že jsem zcela na straně blondýnek, které si potřebují na tomto skvělém médiu, jako je internet, vylít cance, neboť nemohou již dále snést zlomené srdce (opustil je: bloncka 10-15 let přišla o chlapce 20-30let, 15-18/30-40, 18-20/12-15, 20-25 přišla o přítelkyni) nebo již nemohou unést to těžké břímě odloučení od svých drahých, kteří je dozajista milují celým svým srdcem a hrají ve skvělé "kapele" Tokio Hotel, nebo tak nějak.

Jak tak koukám, co jsem napsal...Stojí to za kulový, ale co. Příště to bude určitě lepší. Dobrou noc.

  spacer01 spacer02 Blog by mptasek...

created, designed, written by mptasek

This Page Is Valid XHTML 1.0 Transitional! #