Mám teď chvíli času. Jsem po obědě a vybral jsem si z alternativ, jít spát a napsat zas jednou na blog. Za tímto zorhodnutím stojí hlavně slečny z časopisu Maxim, které se na mě koukají z hambatého kalendáře, u nás na toaletě. Holky krev a mlíko, je psáno v titulku, ale víc jsem se zamyslel, nad krátkou úvahou, kde redaktor upozorňuje na to, že dnes zdaleka není vše předražené jak mnozí lidé hlásají. V porovnání, s čím jiným, než s předchozím režimem, teď stojí většina věcí v průměru, a také v přepočtu, méně.
Takových srovnání už bylo a ještě bude, hodně. Ti co nejvíce mluví o dnešní drahotě stejně neotočí a ostatní věci berou jak jsou. Mě ovšem vyvstala na mysl otázka, co má za následek, to jak to dnes je. Věci jsou levnější a snadněji si je pořídíme. Máme ohromný výběr (až nás to kolikrát štve, protože se člověk nemá šanci rychle zorientovat). Dříve se asi lidé neobklopovali tolika věcmi (samotné toto jistě není pravda bez dovětku), které brali v životě za spotřební zboží. Nosíme ssebou spoustu věcí, od kterých nečekáme, že vydrží desítky let. V případě, že by něco dlouho vydrželo, stejně by to vytlačil tlak módy a vkusu, který je ohromný dnes, stejně jako kdy před tím. S tím jak se těmito věcmi obklopujeme souvisí i jejich cena. Málokdo by si vybíral zboží drahé, které dlouho nevydrží, nebo nebude in i za pět let.
Na jednu stranu tedy máme věci levnější a snadněji dostupné, na druhou, jich máme hodně a mnohdy více, než potřebujeme a užijeme. S tím souvisí další věc a to, že si věcí tolik nevážíme, jejich strátě nepřikládáme váhu. U věcí, jejichž cyklus se zkracuje se dá říct, že to až tak nevadí. Lpět na věcech stejně není v kurzu.
Nyní však přichází zásadní otázka. Za předpokladu, že věci je potřeba dříve vyměňovat, je jich v životě více a méně si jich vážíme. Věci nám tak zůstávají v jakémsi přirozeném poměru, co ovšem přirozený poměr nezachovává je délka života. Logicky by se totiž měla zkracovat, při rychlejším rytmu. Trend je ovšem obrácený. V extrémním případě pak vůbec nejde o lidi, ale o věci. Tak co nechat věci vytknout před závorku? Lidé se pak v závorce opět potkají.
Myslím ale, že už se v historii něco podobného zkoušelo a došlo se zase pouze k věcem. Myslíte, že se človíček smířil, nebo ubil pěstním klínem?

Jestli jste se zatím nesetkali s Jamendo serverem, jsem rád, že vás o to mohu obohatit. Záměrně říkám obohatit. Jde o můj pocit a ten je po několika dnech užívání zcela kladný. Šance najít novou muziku a hlavně muziku, kterou mi nepředkládá producent, písní přeplacenou, ať v rádiu nebo televizi. Mají můj obdiv a uznání, za takto povedenou službu, která ačkoliv obsahuje ohromné množství dat, stále funguje svižně a je to vše čisté a přehledné.

Právě zde jsem se poprvé dověděl o virtuální skupidě Triad, která, jestli jsem to nepomotal, je společným dílkem hudebních nadšenců z celého světa. A co se týče mého gusta, určitě to funguje.

Lidé dobří, zlí, nehodní i nezlí, co je moc je moc. Laxní vnímání okolí a dění vně nás zapříčiněné ustavičným tlakem na naše vnitřno spůsobuje, že jen málo co nás dokáže zaskočit. Osobně sleduji okolí rád a s vášní vychutnávajíc si síly nových vjemů, které mi přináší vše nové. I tak například, když vůbec, proletím reklamní letáky s takovou rychlostí a nezájmem, že kdybych se snažil si vybavit jaké zboží mi bylo dnes předkládáno jako enormně zajímavé, vybavil bych si že možná šlo o nábytek a elektro, ale ne víc. Přitom je účel letáků zcela opačný. Tak či onak, nedávno se přeci jen jeden objevil, nad kterým jsem se usmál a následně si povzdech a zakroutil hlavou.
Leták měl tak nepříjemný a pro mě nevhodný styl, že mě hned upoutal. Byl pln textu skaže toto:

OZNÁMENÍ
Právě bylo ukončeno další kolo měření geopatogenních zón v České republice v rámci projektu "Zdravé bydlení" naší firmy. Z důvodu snížení statistické chyby žádáme spoluobčany, kteří se do tohoto projektu ještě nezapojili, aby tak učinili na bezplatné lince --- každý pracovní den v době od 9:00 - 16:00 hodin nebo vyplnili přihlašovací formulář na webových stránkách ---.
Přijdeme, bezplatně proměříme, poradíme.
A proč to máte udělat? Proto:
Otázka: Jak velký vliv na náš organismus mají geopatogenní zóny? Nejen my, ale i sousedé se cítí unavení a podráždění. Četnost různých onemocnění nám připadá častější.
Odpověď: Geopatogenní silové čáry jsou proudy negativní nebo destruktivní energie pod povrchem země. Tam, kde se dvě nebo i více silových čar kříží, se často utvoří vír škodlivé energie.
Pokud se delší dobu nacházíte v takových vírech, ovlivňuje vás to mentálně, emocionálně i fyzicky. Existuje dvanáct stupňů patogenních zón. První je zdraví neškodná, dvanáctá je příčinou smrtelných chorob. Tyto zóny se podílejí na vzniku onemocnění, jako je třeba rakovina.
Největší síly dosahují víry v noci. Spaní nad takovou zónou znamená poo čase oslabení imunitního systému, nespavost hlavně u dětí a propuknutí nemoci, ke které máte dispozici.
Řešením mohou být odrušovače, které je třeba udržovat. Bez odrušení vlivu geopatogenních zón nelze vyléčit nemoc, jako je například rakovina, lupénka, astma apod. /konec citátu/

Popravdě řečeno, nikdo hloupý se nemůže pustit do získávání peněz z lidí takovýmto způsobem. Nemůžu si pomoci, ale vystupuje mi z toho něco jako ,,muší křídlo, žabí krky, odvar z bleších nožiček a vše míchané pařátem z ptáka Noha". Není myslím obtížné, odkrýt stavbu textu, sestaveného za mystické noci při svitu luny, nad příručkou "Oblbni a vyždímej, na nic se neohlížej". Ze startu se vždy hodí apel na to, kým jste a že jste součástí něčeho většího jako je stát, tudíš byste se měli jistě zapojit. Je to pro dobrou věc a vy jistě jako spouluobčan nezůstanete pozadu. Samozřejmě vás to nebude nic stát a nikdo vás do toho netlačí, je to zcela dobrovolné. Dále, jsme na vaší straně a to vše pro vaše dobro, protože je tu neviditelný nepřítel, který způsobí to a ono v případě, že si nepořídíte, jistě výtečný, patentovaný výmysl.
Berte to jako návod jak napsat pěkné čtení, na které se vám chytí všichni ti, co je vám jich na oko líto. Blíže tedy k výběru nepřítele. Je rozhodně nejlepší volit si takové, které není možné jednoduše zničit a při nejlepším by měli rozhodně být příčinou všech potíží, které se na člověka, bez předchozího ohlášení, snesou. Odjakživa si tyto nepřítele nosí lidstvo sebou a z historie víme, že se jejich podoba mění jen pramálo. Věřte, že to bude fungovat i za tisíc let. A to je to pravé. Smíchejte vše s vědeckými základy, které všichni znají a s prvky populárními. Nakonec nezapoměňte tlačit na lidské emoce. Zkusili jste někdy někomu šáhnout na rodinu či děti?

Asi si taky založím firmičku na modré z nebe. Což takhle prodávat lidem iontikriátory, které přemění ďábelké chemické vazby vzduchu v noci, ze záporné polarity na kladnou, za pomoci ornamentů z pravé schezioni-valid kremony? Děti pak budou mít časem zaručeně menší strach z tmy.

Doufám, že jste se při čtení dobře bavili, protože jsme se během tohoto času měli možnost napást na vašich datech. Našim přežvykem jsme zjistili, že byste měli mít čtyři stupně ochrany navíc. Výhodný je například balík služeb 4 v 1 Čepec, Bachor, Kniha, Slez.

Lidské tělo je organismus vytvořený k obrazu filozofickému, jenž ji vytvořil. Tak všestranně průměrné, ale antropologové by mohli mít jiný názor.
Jednou takhle večer jsem si psal s někým o něčem a přišel na to, že způsob, jakým bych chtěl poznamenat své tělo, aby odráželo moji osobnost, zatím, v ideálním tvaru neexistuje. V tu chvíli jsem se zamyslel. Byla to opojná chvíle, neb v čase beztlačí, je myšlení (citát) mojí tajnou zálibou. Já si totiž věřím (citát), že myšlení má budoucnost.
Popravdě, a mnozí tomu nebudou věřit, opravdu jsem našel způsob, kterým si bytost poznačí vlastní já a přitom nezasahuje do já fyzického. Jde o nově objevenou metodu, která nebyla nikdy použivána na lidech, a tvořila v novodobé medicíně takový milník, že ji téměř všichni minuli. Nevím jak přesně přeložit originální název do českého jazyka a nechci si zbytečně připisovat na vrub vznik a uchycení nového vědeckého výrazu, jimž by studenti stejně za pár století opovrhovali. Čistě lajcky jde o mentální tetování, které je v podvědomí člověka vytvořeno zdlouhavou procedurou. Ve výsledku je mentální zápis v podvědovmí tak hluboký, že se odráží v každé slupce (převzato) osobnosti. Je tak, v ideálním případě, výrazně zřetelné. Jeho nositel se jim vždy pyšní, neboť si je vědom, že okolí jej vnímá jako jedinečnou osobnost.
Mokré jsou však vždy oba břehy, a tak je potřeba se na věc dívat z více pohledů. Na příkladu obyčejného tetování vidíme, jak se názory lidí různí. Názory jsou povětšinou vyhraněné, protože tetování je v určitém smyslu binární veličinou. Buď jej máte a nebo ne. Naproti tomu mentální tetování, dále zkráceně "mentato" takto vyhraněné není, ale jeho hloubka by mohla být přirovnána k umístění obyčejného tetování. Každý si může vybrat kam jej umístí. Někdo na obličej, aby se zvýraznil a trochu podbízel, někdo na kotník, aby šlo vidět jen někdy, někde a pro někoho. Pro někoho provokativní, pro jiného přiměřené až nudné. To bychom se ale v úvahách dostali na nepatřičné bojiště gusta, které je pro lidi vždy plné munice.
Kamarádce jsem napsal, že bych si nechal mentálně vytetovat, "Paša, víc než kamarádka". Nebylo to dostatečně obecné, a nutno přidat, že pro mužské pohlaví bych opravdu více než kamarádka být nechtěl, ba ani více než kamarád (if "kamarád" == "přítel). S rozvojem telepatie by si člověk svá mentato mohl přiupravit. Samozřejmě by nebylo žádoucí vystavit mentato jako vykřičený nápis, vykřičenou barvou na vykřičeném domě, ale kdo má vůli stejně nenaletí na pouťový trik a udělá si svůj názor. Navíc, oproti tetování, je mentato běh na delší trať, která se nedá přeplatit penězi, pouze se dá penězi vyčistit jeho cesta od listí a kamenů. V takových případech většinou stejně nejde o zkratku a výsledek je stejně nejistý jako ve sportu. Jednoho by napadlo, že (citát) je to sice dál, ale zato je tam horší cesta.
Mentato může, a to zdůrazňuji, že pouze může, posloužít člověku jako vizitka, oblek či drahé auto. Naštěstí je velice obtížné jej zneužít ke klamání okolí, za předpokladu, že má okolí podobnou snahu se mentatem vyzbrojit. Osobně nemám schopnosti na vytvoření opravdu hlubokého, jenoho mentata, ale spíše se snažím nalézt ta, která jsou již dosti hluboká a je tak přirozenější je snadnější je dále prohlubovat. Nejsem zastáncem manicheismu, ovšem nikdo sám o sobě to nemůže pravdivě tvrdit. Naše okolí nám však může dát dobrou odpověď a my můžeme volit jakou cestu si vybereme, jaký font si necháme vytesat do které stěny.

Ačkoli byla již teorie podobná teorie formulována a nazvaná teorií strun, nemůžu nevyslovit svou teorii, jenž se objevila v mé hlavě dříve než ona publikovaná teorie. Na teorii strun jsem vlastně narazil náhodou z úst přítele, kterému jsem při jedné příležitosti vykládal obsah teorie mé vlastní. Když jsem vše vyložil, řekl, že něco podobného právě četl v knize o moderní vědě. V takových chvílích jako člověk nevím, jestli mám být hrdý, že někdo uznávaný přišel na podobné závěry, nebo naopak.

Má teorie veškeré oscilace byla vždy formulovaná laicky, v opojných chvílích, kdy jsem si myslel, že mi někdo naslouchá. Ani zde se asi nakonec nedoberu něčeho zvláště přesného, ale o to mi ani nejde. Spíše se mi vrývá myšlenka jestli je mé vědomí ovlivněno obsahem vlastní teorie, nebo naopak ovlivňuji samotnou teorii. Ve výsledku docházím k přesvědčení, že tato teorie zachycuje opravdu vše, co zde je, bylo a bude bez ohledu na jakékoli další aspekty. Jde zde o sjednocující aspekt, který by měl být opravdu tak obsáhlý, že se člověk při průchodu pohybuje od pomyslné hranice "tvrzení" k, na druhé straně stejně zřetelné hranici "popření". Zároveň je zde fakt, že je tato teorie vždy nedokončenou proměnnou, jejíž pokus o dokončení by vždy vedl k vlastnímu vyvrácení a celkovému zpochybnění.

Nyní k samotné teorii, protože předešlé nástiny do prázdna asi málo komu dají jakýkoli smysl. Věřím ale že nakonec se význam vynoří.
Vše osciluje, tedy mění se kmitáním z jedné polohy, skrz střední polohu na polohu druhou. Samotný fakt, že je vše v neustálém pohybu by bylo fyzikou základního stupně. Teorie veškeré oscilace zde však přináší rozšíření, které strhává bariéry fyziky. Dle mého názoru totiž probíhá veškerá oscilace v rámci dalších oscilací. Tedy, samotná oscilace osciluje. Nekonečným rozměrem největší periody a zároveň nekonečným zanořením ostatních oscilací se tato teorie přesouvá do filozofické roviny (ovšem nezůstává v ní).

Příkladem poslouží pořekadlo: Dvakrát nevstoupíš do téže řeky.(finsky: Ei yhteen kaivoon kahdesti pudota.)
Ano, nejprve si představme kyvadlo, které nejen kmitá zavěšeno na své ose, ale i osa kmitá, ikdyž v delší (ale může být i kratší) periodě a takto také prostor s kyvadlem a osou kmitá. Vše je vždy součástí jiného kmitání. Budeme-li brodit řeku z jednoho břehu na druhý, jsme to my, kdo se brodí a stejně tak jde o tutéž řeku. Voda, do které jsme však bezprostředně vstoupili je vždy jiná, stejně jako dno, které se mění našimi kroky. Ne můžeme ale zapomenout že je vždy ještě něco co se mění, co obsahuje a je obsaženo. My v řece přeci také stárneme, získáváme zkušenosti apod.

Sledováním okolního světa je zřejmé, že oscilace, a to hodně zeširoka, překračuje hranice fyzického světa. Je platná ve světě imaginárním, uměle vytvořeném, ale i nereálném či paralelním, stejně jako v jakémkoli jiném.

Člověk a jeho vnímání (vše je již z podstaty pouze modelové)
Když jde o lidi, jsou schopní vnímat některé oscilace silněji než jiné. Především jde o oscilace, které se z různých důvodu v určitém čase setkají a stejně jako normální vlny, se také ovlivňují např. sčítají a nemalou měrou ovlivňují i okolí.
Vezměme si různé zážitky či situace a míru jakou nás ovlivňují. Takové mrkání očních víček, člověka příliš neovlivňuje, pokud nebereme v potaz například zdraví. V podhledu například vzdělání nebo pracovního úspěchu, pramálo záleží na tom, jestli mrkneme 2krát za minutu nebo 3krát. Naše vnímání si těchto oscilací vesměs nevšímá. Je to z toho důvodu, že mají poměrně krátkou periodu. Výrazně neinterferují s jinými oscilacemi (což nazýváme v tomto případě "je to jak má být"). Příliš krátkých period si nevšímáme? Ale jak to je s delšími?
Podle mého si lidé nejvíce všímají oscilací s periodou dis-harmonickou k jiným (dá se říci základním). Smrt, její motivy a podoby, má periodu tak akorát, aby způsobila vždy velice výrazný výkyv jak jedinci, který umřel, tak jeho okolí. Musíme si ale uvědomit, že smrt skrze tuto teorii nemůže být brána jako něco konečného, za všech okolností každá oscilace pokračuje. Mrtvý člověk osciluje na jiných (pro příbuznost výrazů) frekvencích, ovšem je součástí hmoty, potomků apod.
Pro představu imaginární oscilace, či oscilace myšlení je pěkným příkladem móda. Jistě jste se setkali s někým, kdo tvrdil, že "už to tu jedno bylo". Při zjednodušení to tak opravdu může vypadat, ovšem i hypoteticky stejná móda nevstoupí do stejné řeky lidí. Na tom, že nás móda dostatečně ovlivňuje, má jistě zásluhu i to, že perioda módy je dostatečně dlouhá a zároveň ne příliš. Jestli by někdo namítal, že perioda módy byla v historii značně rozdílná, nelze než souhlasit, ovšem s lidovým dodatkem, že tehdejší lidé byli "na jiné vlně".
Ještě delší periodu má například příchod doby ledové, tato perioda je již tak dlouhá, že oscilaci jedince téměř neovlivní a ten ji také příliš nevnímá. To neplatí o samotném lidstvu, které má jako takové periodu podstatně delší.

Ve hvězdách studna?
Mě osobně velmi milým a zdá se mi, že i velmi výstižným příkladem veškeré oscilace je vesmír. Model, jimž si jej lidé zjednodušují dává velice pěkné obrazy, dobře pochopitelné našemu vědomí. Zároveň má věda dnes ve vesmíru, dle mého, jednu z nejdelších period, jakou si je možno (ikdyž stěží) přestavit. Jde o rozpínání vesmíru a jeho následné scvrkávání. Máloco mě známého se alespoň blíží k rozměru této periody a přesto je i rozpínání vesmíru stále pouze částí periody ještě delší, po které se pohybuje. Z tohoto pohledu také zavrhuji myšlenky na to, že by se čas obrátil a vše co se stalo, se stane pozpátku, což je spíše komediální představa. Nejblíže se tak může stát něco zdánlivě stejného.

Papír o šesti stěnách
Pokud by se někdo domníval, že je tato teorie pozitivní, nesouhlasil bych, už např. kvůli pohledu, že lidstvo a tento svět zde nebyl a podobně zde opět nebude. Na druhou stranu, jestliže se něco neustále opakuje, nikdy nekončí a budeme zde věčně. Zlatá střední cesta může někomu připadat jako dobrý nápad, neboť zajišťuje relativní klid, ovšem tento klid by také mohl být charakterizován periodami oscilace, jež nevytváří výraznější výkyvy a člověk tak přestává vnímat. Absolutní střední cesta tak nevypouští ani možnost větších výkyvů, je možné ji posuzovat jako paralelu veškeré oscilace.
S klidným svědomím si mohu píchnout do vosího hnízda víry. Ať jde o jakoukoli víru v cokoli, vesměs všichni věří, že někdy přišla. A že před ní nic nebylo? To by nezaslepeného člověka pobavilo. Je to stejně pravděpodobné jako to, že tu nějaká víra vydrží na pořád, nebo že už tu nějaká taková je, která tu byla, ještě než tu byli lidé.

Uvědomili jste si někdy jak krátká doba stačila na to aby jsme se zamotali do sítě internet, která nás jen tak nepustí?
Ovšem lidé jsou líní. Je tomu tak od přírody a je tomu tak dobře, neb bez lenosti lidí bychom byly ještě, ale to je jiná písnička. Hovíme si v kokonu, jež kolem nás internet s naším přispěním vytvořil. Kokon je myslím dosti výstižný, stejně jako internet. S úmyslem a nyní je to již realita byla navržena a vytvořena síť, která přesahuje hranice států, světadílů, oceánů a můžeme říct že nekončí ani na samém okraji naší modré planety, kde již gravitace nepálí impotenta a vzduch neplní plíce. Přesto každý jednotlivec využívá vesměs pouze svůj malý kousíček sítě. Našel si nitky, které mu stačí, vyhovují a dopřávají mu blaho automatizované výlučnosti a sounáležitosti se světem. Když ale překročíme hmotnou stránku věci, potkáme se s internetem opět. Je prostě všude a je jen málo kdo, myslící na málo co, co obsaženo či zmíněno v internetu není. Na druhé straně pískoviště pak stojí hodně kdo myslící povětšinou na málo co, co je obsaženo tak hojně, že jen málo kdo se tomu vyhne.

Vítejte na palubě lodi www.dot-EčemeDoMoře.see: Při plavbě bude k zhlédnutí den člověka obyčejného. Začínáme krátce nad ránem, takře si přivstaňte, nebo si pusťte streaming, případně později záznam. 5 4 3 2 1 ...

www.sny.cz
www.postelematrace.cz
www.polstare.cz
perina.cz
www.budiky.cz
www.buzeni.cz
www.zachod.cz
www.koupelny.cz
snídaně
www.auto.cz/
www.prace.cz
naobed.xf.cz
www.relaxace.biz
www.sport.cz
www.pratelepiva.cz
www.taxi.com
klice-zamky.cz
www.omluvy.cz
www.sex-doma.cz
www.svetpiva.cz
chrapani.prirodnileciva.cz

Bylo několik málo minut před páteční půlnocí. Vracel jsem se nočním městem z obchodního jednání, které se jako obvykle, trošku protáhlo. Francouzi nemají českých žen nikdy dost. Vždycky se ale nechají unést a přeženou svou míru. Jejich obchodní večeře tak zpravidla končí nad ránem a hořce, neslavně.
Měsíc se radši schoval za černou hradbu městských domů. Skrz boční ulice problikává podobně jako lampa na rohu, při vjezdu do našeho dvora. Vystoupil jsem až v podzemní garáži, kde jsem ještě tichou chvíli počkal, než dosyčí chlazení auta. Nazul jsem tmavě zelené trepky s erbem, které jsem dostal společně s županem. Jako myška jsem se vplížil do kuchyně a stejně tak si i nalil trochu mléka. V podobných situacích, které se opakují nezřídka, si dávám po příjezdu mléko a rohlík se šunkou. Žena totiž než jde spát, vždycky ještě něco udělá, protože mě bezvadně zná.
Ten den tak ale žádný rohlíček nebyl. Úplně jsem zapomněl, že je žena na konferenci v Paříži a vrátí se až v neděli. Tak to jsem nemusel jít tak tiše, když tu nikdo není. Žebych si zapálil doutníček na oslavu dalšího malého vítězství na poli mezinárodního obchodu? V baráku stejně ale nic takového není. Je to smutné, když si uvědomím, že jediné co by se dalo v tu chvíli v mém bytě vykouřit je kobereček v předsíni. Navíc nekouřím, tak to přece jen není taková smůla. Nesmím na to myslet, jakmile totiž opřu myšlenku o spalování a vdechování látek do těla, vzpomenu i na neblahé vydechování, které je jeho nedílnou součástí. I kdyby člověk v okamžiku vdechu kouře zemřel, stejně by následně kouř vyšel.

Vpořádku, žena je pryč, mám osamělou, osobně nemilou ale ojedinělou možnost zařídit se zcela podle svého. Beru noťas do postele. Je právě 21 minut 33 vteřin po půlnoci, když se soukám pod saténové peřiny. Sám se sobě divím, že nemám počítače ještě dost, ale což, je dost pozdě na filozofické rozbory o smyslu klávesy Scroll Lock. Na delší dobu jsem se zamyslel, neb v čase startování operačního systému, brzy jistě zkrachující firmy Makrohard, nebylo možno čas lépe využít. Byla to ale plodná půlhodinka. Dostal jsem nápad, že napíšu nový článek na svůj blog. Budu psát o dnešním večeru.

Pracovní večeře s francouzi se protáhla a tak jsem jel domů kolem půlnoci. Žena nebyla doma, tak jsem si sedl s notasem na záchod. Napadlo mě, že napíšu nový článek na blog. Ale o čem. Tlačilo mě svědomí, že jsem posledně nepsal úplně pravdu. Bylo by asi správné se čtenářům omluvit a přepsat vše tak, jak se to stalo. Co kdyby jednou chtěl někdo ty články vydat. Stejně neumím moc dobře lhát a každý by to poznal. Začal jsem tedy psát podle pravdy.

Večer jsem byl v klubu s kamarády, jejichž ženy jsou společně na konferenci v Paříži. Jen co jsem se tam oběvil, bylo jim divné, že jdu tak brzo. Většinou se totiž dost zdržím s francouzema, kteří jsou z českých holek úplně mimo. Ten den jsem ale nejednal s francouzema, ale s francouzskou. A vlastně se ani nedivím těm fraancouzům, že se sem tak rádi vrací. V klubu jsem nepil, protože jsem tam byl autem. Mám od francouzů plečku 607, ale co, na pole dobrý a v maďarsku se to dá pořád ještě dobře střelit, alepoň na plechy. Když jsem chtěl jet domů, ani to neťuklo. Palubní počítač svítil do noci něco o tom, že je systém zaneprázněn hledáním parkovacího místa v Pekingu. Za nějakou dobu se systém omluvil, že místo nenašel, všechna parkoviště jsou prý obsazena. Tuto hlášku vystřídala modrá obrazovka s bílím písmem, což je kombinace lety osvědčená a společně s kouzelným spojením: A fatal exception 0E has occured at 0137:BFFA21C9 je kdekoli na světě nezaměnitelná s čímkoli, co by mělo fungovat. Vzal jsem si tedy taxík a dojel domů o něco později, než jsem chtěl. Byl jsem pro jistotu tichý jako pěna, abych náhodou nevzbudil ženu. Chtěl jsem si dát tradiční pomerančový džus s chlebíčkem, ale v tu chvíli mi došlo, že vlastně doma žena není a tak mi nic nemohla připravit. Nějakou dobu jsem uvažoval, že vykouřím kobereček v obyváku, ale to mě brzy přešlo. Silněji jsem se začal zabývat myšlenkou, že vytřu podlahu, umyju nádobí a koupelnu a že navařím něco dobrého pro ženu, až se vrátí. To mě nakonec taky přešlo, protože jsem si uvědomil, že když napíšu na blog další článek, jistě ji tím udělám mnohem větší radost. Vzal jsem noťas do postele a kolem pul po pulnoci jsem zalezl do peřin s krepovaným povlečením.

Psal jsem článek o tehdejším večeru, ale než jsem ho stihl dokončit, zaklepala u dveří moje žena ve spodním prádle. Mluvila o skvělých cenách v Paříži. Že to spodní prádlo bylo opravdu výhodné a dobře se nosí. Pak se to všechny šaty vypařily a za dveřmi jsem stál já sám, ale nahý, kdežto moje žena byla oblečená a pobouřená mým nesportovním břichem. Přitom mi podávala gumový zvon na ucpané odpady a že mám jít k sousedce, abych ji uvolnil odpad. Bylo mi stydno a chladno. Schovával jse se za zvon tak bravůrně, až jsem došel k přesvědčení, že jsem dobrej a nakonec, že mi to i sluší. Sousedka bydlela o patro pod nama. Když jsem ale u jejich dveří zazvonil, otevřela mi moje žena ve spodním prádle. Lákala mě dál a naříkala, kde jsem tak dlouho. Divila se taky proč mám zvom na odpady. V tu chvíli jsem byl ze všeho již dosti rozostřený, taže jsem je těžko hledal vlastní obrysy. Jak mě žena tahala za ruku do ložnice, začínal jsem se dolova rozplývat. Žena ale ne, naopak. Zhrubnul ji hlas a začala až jakoby pod fousy brumlat něco jako, že už mám jít. Stále více mě tahala za ruku, až mnou škubala. Nikdy bych netušil, že má tolik síly a fousy. Že kouří a řídí taxík jsem dřív taky netušil. Protáhla mě ložnicí až na postel, kde mnou praštila a přikryla mě dekou.
Ráno jsem měl sušáka jak blázen, v puse jak v polepšovně. Rozlámaný jsem byl hrozně. V koupelně jsem navíc uviděl v zrcadle nepěkné stvoření podobné bezdomovci, s tím rozdílem, že bezdomovci nemají na čele vyražený tlačítka klávesnice.

Martin Ptašek je emotivní člověk a když se mu něco povede, musí to vykřičet do světa. To vychází také z toho, že bývá (jako většina chlapů) rád středem pozornosti. A tak tu teď píše, že se mu podařilo překonat další z malých bezvýznamných mezníků života. Udělal 14.2 státnice a stal se tak bakalářem. Tím rozšířil zástup lidí s tímto údělem, kteří čelí nařknutí z toho, že se jim konečně potvrdilo, že jsou blbci. Je to pro našince typické a tak z toho není nikdo ani smutný ani naštvaný, kolikrát se taky zasmějí, protože ví, že smích je zdravý. Navíc je tetno titul pro mnohé pouhou přestupní stanicí při honbě za "opravdovým" titulem.

Každopádně, už ho má a rozhodně z toho není smutný. Povedlo se to bez větších problémů (krom rozvolnění o půl roku) a především dny před státnicemi utekly nezvykle poklidně i přes blížící se zkoušku. Samotný den státnic pak byl stejně klidný jako ty před tím. Trocha nervozity sice byla, ale s ústní zkouškou ze síťových aplikací se srovnat nedalo. Samotný průběh obhajoby byl v počátku nervozní a dechově přerývaný. Při čtení posudků, se vše uklidnilo a samotná státní zkouška už byla v klidu. K tomu pomohla také dobrá otázka: Rasterizace 2D vektorových entit. Aby snad nebylo zapomenuto na téma bakalářské práce, byla na téma: Detekce shodných bodů ve dvou fotografiích.

Martin ale ten týden nebyl sám, kdo měl důvod slavit zisk titulu bakalář. V pondělí, tedy 11.2 dělal státní zkoušku také Jirka Sedláček. Dopadl stejně jako Martin a rozhodně mu patří také gratulace.

Mě osobně nyní čeká náročný víkend s rodinou, který se bude točit ve víru oslav titulu. Hned jak ale víkend skončí, budu nucen přistát na zemi a jít na pracák. Ano, pocity mám smíšené, ale převažuje dobrá nálada. Ve chvíli, kdy jsem se totiž stal bakalářem, stal jsem se též nezaměstnaným. Proto také apeluji na lidi, kteří mě znají, že v případě, že byste věděli o práci, která obpovídá mé kvalifikaci či podobně, kdo zná čím se zabývám...nebudu mít teď půl roku do čeho píchnout:)

Nemohu zapomenout na lidi, kteří výrazně přispěli k tomu, aby bylo nyní vše tak jak má být. Především, a největší měrou se o moji pohodu starala moje družka, kamarádka, milenka a vůbec, celé mé stěstí. Další lidé mi také projevili podporu a bylo to od nich velice hezké a také jim děkuji. Jak jsem už psal, jsem totiž emotivní člověk a tyto věci jsou pro mě hodně důležité.

Dobrý večer.

Po dlouhé době odmlky jsem zase tady. Není ani tak co napsat, jako potřeba trochu si ulevit a zkratit čas, kdy člověk bloumá od jedné marné činnosti k druhé, prřičemž netuší, co by se mu chtělo dělat. Zároveň nějak nedokážu relaxovat, protože, ačkoliv obyčejně je doba, kdy zkouškovéé na většině školách končí, mě nastává rychlé období, na jehož konci se jako světlo na konci tunelu, rýsuje vidina státních zkoušek, obhajoby bakalářské práce a tak. Nervózní už jsem teď dost, to vám teda povím.

V poslední době jsem se ale jen neučil, to bych lhal vám i sobě. Dělal jsem na pár věcech, jako třeba na flashové hře, kterou si můžete s chutí zahrát. Někdo v té hře hledá logiku nebo něco složitého. Popravně jediná složitost je v tom, že si musíte pamatovat, a to se povětšinou našim mozkům moc nechce. Skoro vše kolem nás navíc přispívá faktu, že si stále méně věcí mapatujeme a stále více spoléháme na technické řešení tohoto úskalí.

Co mě trošku mrzí je, že jsem nenamaloval na deviantArt žádný nový obráze, kterým bych se mohl pochlubit. Mamince jsem sice nakreslil troj-obraz na vánoce, ale to se nedá takto ventilovat, ikdyž se to docela povedlo. Mimo hry na paměť mám rozdělanou, už delší dobu, hru survival, která však prochází stádiem toho, že se mi přestává celý její herní systém líbit a tak tento ambiciozní projekt odkládám na neurčito. Na druhou stranu se ovšem rýsují do budoucna jiné projekty, které by mě měly opravdu naplnit, ale to bych v tuto chvíli předbíhal a to není většinou šťastné.

Jo jůtub, tedy youtube.com. To je věc, kterou jsem taky zdárně, řekl bych zkusil a nyní nemám moc času abych tam něco přidal. Tak je můj jediný subscriber velmi nešťastný, zacož se mu omlouvám. Je pravdou, že od posledního příspěvku na tento blog, někdy v listopadu jsem, jsem na youtube přidal nějaké to video, ovšem nasazené tempo mi zdaleka nevydrželo. Škoda. Ale na druhou stranu, něž svět zaplavovat koninama, jako to dělají jiní, počkám až budu mít něco, co za to stojí.

Vděčnou dobu, kdy je vhodné něco napsat o uplynulém roku jsem také úspěšně promeškal a dnes již není nálada na nějaké resume či "ohlédnutí" za minulým rokem. Silvestr jsem oslavil pěkně se svou družkou a bylo to moc fajn, stejně jako všechny ty roky, co jsme spolu. To jen tak pro pořádek, pro ty, co mají rádi sentimentální nebo romantické vsuvky.

Další věc, která se ještě (a měl bych to zaklepat) docela drží je výstavba virtuálního městečka na myminicity.com, kde jsme se z úplného chvostu propracovali k čelu třetí stovky, a doufám, že tuto hranici brzy prolomíme, ikdyž to jde poslední dobou pomalu.

Byl jsem včera na výstavě fotek v Domě pánů z Kunštátu a jak řekl Marťa, kdyby ta osoba neměla vystudovanou uměleckou školu, jistě by na zdech vysela díla někoho jiného nebo v to alespoň doufáme. Na druhou stranu byla tam i výstava v průměru povedená, kde bylo na fotografiích zachyceno téměř sto předchozích let. Starší fotky měly opravdu kouzlo a ty nove? No má dnešní doba ještě nějaké kouzla? Má, ale na fotkách nebylo, takže šlo spíš o kontrast Masaryka a Beneše s paní a kozou na louce, či pověšeným prádlem. Každopádně to bylo zadarmo a to já jako správný čech náležitě oceňuji.

Psal mi také Filípek, můj kamarád fotograf, který bude mít další výstavu (první je zdokumentována právě na youtube). Pozval mě jako dvorního kameramana a tak z toho bude i nějaké to vide, které sem pak šoupnu.

Kubík se v Brně dlouho neukázal a nesjpíše se nyní honí po poli za svým novým autíčkem na dálkové ovládání. Je pravda, že se mi to ze začátku nezdálo jako dobrý nápad, ale čím víc do hnízda šťoucháte, tím víc vos vyletí...Navíc jsem si tak nějak uvědomil, že vlastně o nic nejde a může mi to být docela jedno, kdo s čím a jak za čím proč běhá po poli:)

Lidé dobří, v čem to vězí, že když se už donutím učit se, buď usnunebo napíšu další článek do blogu?
Vstoupil jsem do digitálního věku další končetinou a v tuto chvíli ji nechávám kornatět, neboť webkamera mi nepřináší takové uspokojení jaké jsem čekal. Ovšem nevzdal jsem se. Celý týden jsem pil a přineslo to kýžané ovoce. Natočil jsem oslavu narozenin kamaráda z privátu. Sestříhal těch nudných 37 minut záznamu na stejně nudných 10 minut a dal jsem to na youtube. Tam to chlapci zmenšili a ustřihli konec, který byl téměř stejně vymazlený jako začátek. Nevadí. Lidé, kteří jsou na videu rádi za to nejsou, ovšem při shlédnutí se docela bavili. Vy ostatní se už tak bavit nebudete.

Protože jsem vycítil v youtube svouji šanci, neboť i toto mé první nudné dílko vidělo více než 30 lidí. Umístil jsem tam další své video a čekám, kdy se stanu onou slavnou a ve světě umění uznávanou sellebritou. Ono druhé video je z výstavy fotografií mého kamaráda z galejí Filipa Laureyse. Má talent a slušnou techniku, což jistě všichni na jeho dílech oceníte. Já osobně oceňuji především mladé ukázky mládí. Přiznávám, že věk neutrálních až smutných pohledů modelek mi vlastní není, ale k těmto fotografiím to spíše sluší. Taky bych chtěl fotiti nahá těla pěkných dívek a žen, ale sám dobře vím, že by to pro mě byla spíš hrozná muka. Filip také své fotografie velice rád upravuje a dává jim něco navíc. On ví, ke které fotce mám výrazné výhrady, ovšem většina ostatních se mi velice líbí natolik, že se v nich ani nesnažím hledat relativní chyby. Počítám, že se během několika let jako fotograf vybrousí a na to se už teď velice těším.

V Brně v posledních dnech pěkně přituhlo. Ve srovnání se severní moravou je to sice pouze škrabkání umělým nehtem na prosklenou výlohu, ovšem všichni to cítí. Na takové cítění necítění je pak výborný grog v restauraci U Kormidla, která je na úrovni Grohovy směrem Rokin club nebo jak se to tam jmenuje. V onom námořnickém prostředí u kormidla jsme tedy seděli, popíjeli a byli si jisti, že naše dárky Květu velice těší. Já se jako vždy neubránil síle alkoholu a feromonů v ovzduší. Donekonečna jsem tak probodával vzduch svým hlasem a snažil se bavit okolí. Ono okolí následující den vždy obdivuji, že je ochotne se se mnou ještě bavit. Pro mě však zůstal nejsilnějším zážitkem fotoaparát Canon EOS 400D. To je vám panečku koncert brilantní techniky. Jakobych ještě teď cítil v konečcích prstů ten stroj, z něhož dýchá všechna ta technická evoluce. Zvuk závěrky je pak učiněným kouzlem, které se z reproduktoru vyloudit prostě nedá. Nakonec jsem se vytáhl svým siláckým kouskem a vynesl jsem Luďu z lokálu v náruči. Následovalo poze loučení a běh na moravské náměstí.

Ráno bylo dobré, ale než se člověk ten den rozhýbal, byl večer a šli jsme, já má žena a Chytil na koncert Monkey Business a J.A.R. Nemyslete si, že by tyto skupiny hráli spolu a nějak se doplňovaly, bylo to jako když příjdete na koncert, přičemž v době kdy jdete domů se chystáte na další koncert. Kdo zná tyto kapely, jistě si dokáže představit, jak publikum dostane zabrat, navíc, jde-li o dva koncerty. Vřele doporučuju.

O studentském srazu třídy bývalé MOG se mi už ani moc psát nechce. Nejem, že jsem zase pil a pil, ale ačkoliv to nebylo vůbec špatné. Neměl jsem ze sebe dobrý pocit. Tak hlavně, že ho alespoň měli ostaní, což?